Mluvíme o potřebě většího zastoupení žen v politice. Ale méně často už mluvíme o tom, co vlastně obnáší v politice zůstat. O nárocích, tlaku, struktuře práce. O systému, který s ženami – a často ani s péčí, zdravím nebo důstojností – prostě nepočítá.
Často slýcháme, že ženy v politice chybí. A stejně často slyšíme, že když už se nějaká prosadí, „je dobrá, protože to vydržela“. V tom ale leží zásadní problém – ženy v politice nejsou obdivuhodné proto, že tam jsou. Ale protože zůstávají i navzdory prostředí, které pro ně nebylo nikdy nastavené.
Místo uznání často přichází jen obdiv k výdrži. Jako by samotná schopnost přežít byla metou. Jenže politika by neměla být boj o přežití. Měla by být místem, kde může člověk přinášet hodnoty, energii, řešení – bez toho, aby přitom musel zapírat sám sebe.
Struktura nepamatující na všechny
Nenávistné zprávy, sexistické poznámky, zpochybňování kompetencí, nevyžádané „rady“ k oblečení nebo stylu komunikace. To všechno je běžnou součástí veřejného působení političek. Přidejte večerní jednání, nemožnost flexibilní práce, ať už jste zastupitelka nebo ministryně, a velmi málo prostoru pro kombinaci s péčí o děti nebo o sebe. A jako by to nestačilo, tlak se často neomezuje jen na samotné političky – dopadá i na jejich blízké. Děti političek si ve škole nesou nálepku „těch, jejichž máma je v politice“. V očích okolí se z každého běžného dětského problému stává důkaz, že matka nezvládá – protože se přece rozhodla být jinde. Na veřejnosti, ve službě. A ne doma, kde ji mnozí stále očekávají.
Politika zkrátka pořád funguje podle modelu, kde ideální představitel*ka nemá jiný život. A pokud ho má, musí ho přizpůsobit. Nezáleží na tom, jestli pečujete o dítě, nemocného rodiče, nebo prostě jen o své vlastní zdraví a duševní pohodu – systém s tím nepočítá. A kdo ho nedokáže naplnit, často vypadne.
Nestačí ženy dostat dovnitř. Musí tam mít prostor zůstat
I to je důvod, proč tolik žen z politiky po čase odchází – ne proto, že by nebyly schopné. Ale protože cena za jejich přítomnost je příliš vysoká. Ne všude, ne vždy, ale často. A každá taková ztráta znamená, že se rozhodovací prostor zužuje. Že dál převažuje jen jeden typ zkušenosti, jeden styl komunikace, jeden úhel pohledu.
A přitom bychom měli chtít pravý opak: aby ženy měly v politice prostor nejen být, ale i zůstávat. Tvořit, rozhodovat, nést zodpovědnost – a zároveň žít. Politika by měla být místem, kde se dá dýchat. Kde nemusíte volit mezi veřejnou službou a osobními hranicemi.
Víc žen v politice totiž není jen otázka spravedlnosti. Je to otázka kvality rozhodování. Různorodost přináší jiné pohledy, zkušenosti i řešení. Ale aby se to mohlo stát, nestačí volat po větším počtu kandidátek. Musíme se dívat i dovnitř – na samotné fungování politických struktur. A ptát se, komu vlastně vyhovují. A koho v tichosti vylučují.
Teprve když se začneme bavit o tom, jak systém přestavět, ne jak se mu přizpůsobit, může se opravdu něco změnit. Nejen pro ženy. Pro všechny, kdo do politiky přinášejí jiné životní příběhy a hodnoty, než jaké se v ní historicky usadily.
