„Pamatuj si, že když se něco má pořádně udělat, musí se to dělat celou bytostí. Je dobré, že jsem vás už mnohé tímto svým pojetím práce nakazila. A proto jsi také tady. To byly jedny z posledních slov, která prvorepubliková senátorka Františka Plamínková řekla své mladší přítelkyni, následovkyni a spoluvězenkyni Miladě Horákové během internace v malé pevnosti Terezín v červnu 1942. Taková se jeví ve vzpomínkách řady lidí, kteří ji osobně potkali: vždy připravená ostatní podpořit, stojící si za svým přesvědčením bránit rovná práva, zvláště těch méně šťastně narozených, bez ohledu na to, jaké to bude mít následky.
Často se o ní mluví jako o „mučednici“ popravené za dopis Hitlerovi, v němž se zastala Edvarda Beneše, nebo ženě, která obětovala životní lásku neúnavnému úsilí za práva žen a chudých. Plamínková byla ale všechno, jen ne oběť. Dobře tušila, že tehdejší podoba manželské instituce není o moc víc než „sladké otroctví“. Hrdě klestila cestu žen ke slaďování práce a rodinného života – zasadila se za zrušení celibátu učitelek a bránila jeho znovunastolení ve třicátých letech, bojovala za zrušení platové nerovnosti státních úřednic, za práva dětí z neúplných rodin. Otevřela ženám dveře k volebnímu právu i do aktivní politiky – pomohla Boženě Vikové Kunětické, první české poslankyni, ke zvolení. Zasadila se o to, aby mohly být soudkyněmi. Jako první žena-diplomatka reprezentovala Československo před Spojenými národy. V roce 1923 založila Františka Plamínková svou srdcovou organizaci, Ženskou národní radu, členky rady pro ni byly navždy „dcerunky“. Jednou z nich byla právě i Milada Horáková.
Stopadesáté výročí narození jsme si v Senátu připomněli 5. února mezinárodní konferencí věnovanou ideovému odkazu Plamínkové. Kdo by měl zájem, může se podívat na záznam České televize. Jsem moc ráda, že studentky z kladenského gymnázia byly u toho a dokonce přispěly i výstavou o Františce Plamínkové!
Je smutné, na jaké aktuálnosti její životní dílo opět nabývá v kontextu narůstajícího volání po autoritářství a omezování práv druhých. „Všude tam, kde demokracie pláče, zakrývá si tvář i spravedlnost k ženám.“ Inspirujme se její energií a statečností, jen tak totiž „pravda zvítězí“, jak zakončila dopis Hitlerovi, který zaplatila vlastním životem.
