Debata o tzv. Vatikánské smlouvě, tedy smlouvě ČR se Svatým stolcem nebo také konkordátní smlouva, otevřela fundamentální otázku: na jakých principech vlastně stojí vztah státu a církví v České republice? Jsou náboženské svobody v ČR ohroženy? Potřebují tyto svobody nějaké legislativní změny nebo utvrzení ve formě mezinárodní smlouvy? V situaci, kdy majetkové vyrovnání církví a státu je vyřešeno? Nebo naopak máme funkční a ústavou a zákony ukotvený model?
K zodpovězení této otázky je vhodné podívat se do minulosti a uvědomit si, na jakých principech je československý a později český model vztahu státu a církví postaven. Vychází z historické zkušenosti, která sahá hluboko před vznik Československa v roce 1918. Připomenout můžeme mnoho dějinných událostí, upálení Mistra Jana Husa, inkviziční procesy, bitvu na Bílé hoře, násilnou rekatolizaci atd. atd. Tato zkušenost zahrnuje období silné provázanosti státu a jedné dominantní tedy katolické církve. A tato zkušenost měla zásadní vliv na to, jakým způsobem se k církvím postavil nově vzniklý stát v roce 1918. Zásadní vliv na tvorbu ústavy měl jak je obecně známo první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. A jeho snahou byla emancipace státu od náboženských nebo i jiných ideologických autorit.
Vznik Československa proto přinesl jasnou ambici: vybudovat moderní, demokratický stát, který nebude založen na náboženském principu. Tento směr se pak promítl i do současného ústavního pořádku České republiky. Základním východiskem zásady náboženské a ideologické neutrality státu je článek 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož je stát založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Legitimita státu se tedy neodvozuje od náboženské autority, ale z demokratických a právních principů.
Tento princip je klíčový. Znamená, že stát není náboženský, žádné náboženství nereprezentuje a nesmí žádné náboženství upřednostňovat před jiným. Zároveň ale nejde o „náboženskou prázdnotu“ nebo nepřátelství vůči víře. V tom je náš stát odlišný například od Francie. Česká republika se řadí mezi země tzv. konfesně neutrální, což znamená, že vytváří prostor pro svobodný výkon náboženského vyznání, aniž by se sám s nějakým ztotožňoval. Výslovně garantuje svobodu náboženského vyznání a současně ukládá státu povinnost vytvořit podmínky pro její výkon. Právě zde se objevuje důležitý moment: stát je sice oddělený od církví, ale není od nich izolovaný. Naopak! Náš model počítá se spoluprací státu a církví.
Jak tato spolupráce vypadá v praxi? Její konkrétní podobu určuje zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností. Tento zákon stanoví právní postavení církví a náboženských společností a dává jim za splnění určitých podmínek tzv. zvláštní práva, která mohou registrované církve získat.
Mezi zvláštní práva církví patří například právo vyučovat náboženství ve školách, právo zřizovat církevní školy, výkon duchovenské služby v armádě, věznicích či zdravotnických zařízeních, sociální aktivity a také ochrana zpovědního tajemství.
A právě zpovědní tajemství je středobodem debat poslední doby. Zpovědní tajemství je v českém právu chráněno nejen zákonem o církvích, ale i trestním právem. Duchovní má právo odepřít výpověď o skutečnostech, které se dozvěděl při zpovědi nebo v souvislosti s výkonem duchovenské služby. Laicky řečeno tedy nemá povinnost vypovídat před policií například o tom, co se dozvěděl od zpovědníka o věcech, které se staly v minulosti. Postavení kněze je tak podobné postavení advokáta, který také má povinnost mlčenlivosti o tom, s čím se mu ohledně minulosti svěřil jeho klient.
Zákon ale současně výslovně stanoví, že tím není dotčena povinnost překazit trestný čin uložená zvláštním zákonem. To ve stručnosti znamená, že pokud kněz nebo také advokát ví, že zpovědník/klient má v úmyslu pokračovat nebo spáchat trestnou činnost, je jeho povinností pokusit se trestný čin překazit. A tady bohužel katolická církev prostředictvím svých reprezentantů zastává opačný pohled. Její výklad (tedy tzv. kanonický výklad podle kanonických předpisů církve) je širší než ten, který je dán českým zákonem. Mezinárodní smlouva, pokud by byla ratifikována, by rozšířila zpovědní tajemství i na chystané trestné činy, čímž by šla nad rámec našeho zákona. Tím by oslabila postavení obětí trestných činů. A v tom vznikl problém, na který Ústavní soud poukázal.
Problematickým shledal zejména článek 4, který říká:
- Česká republika uznává zpovědní tajemství.
- Pastorační pracovníci mají podobné právo, ale jen podle podmínek daných zákonem.
Právě tento rozdíl mezi oběma body je jádrem debaty o tom, zda je postavení církví v této smlouvě rovnocenné. Zpovědní tajemství totiž mají jen katolické církve, tedy jde o situaci pod bodem 1. Ostatní církve pak případně praktikují svými pastoračními pracovníky obdobné právo, spadají pod bod 2. Ti se však podle znění tohoto článku na rozdíl oproti katolickým duchovním musejí podřídit zákonům. A díky této nerovnosti byla vatikánská smlouva Ústavní soudem zrušena. Soud dovodil logicky z textu článku, že katoličtí duchovní se zákonným podmínkám v této části podřídit nemusí.
Další nesoulad s ústavností pak byl shledán v bodě, díky němuž by bylo omezeno vědecké bádání v případě dokumentů v církevních archivech. Tyto archivy obsahují mnoho informací, které se jinak řídí zákony o archivnictví. Přijetím Vatikánské smlouvy by však tyto archivy mohly zůstat navždy znepřístupněny. Bylo by to čistě na libovůli církve, zda připustí bádání nebo ne. Ústavní soud v tomto nalezl kolizi z ústavně chráněným právem na přístup ke kulturnímu bohatství a se svobodou vědeckého bádání. Archivy mají za splnění určitých podmínek (například po uplynutí určité doby) být přístupné.
Závěrem bych ráda řekla, že z právního hlediska tedy v případě posuzování ústavnosti Vatikánské smlouvy Ústavním soudem, které jsem iniciovala, nejde o spor o víru nebo o samotnou existenci zpovědního tajemství. Jde o něco jiného: o to, zda stát v této citlivé oblasti zůstane tím, kdo stanoví hranice ochrany a výjimek, nebo zda část těchto hranic přenechá mezinárodní smluvní úpravě, která může být vykládána odlišně než dosavadní české právo. Právě proto je debata o tzv. Vatikánské smlouvě především debatou o míře autonomie českého ústavního systému — a o tom, zda chceme zachovat současný model, v němž i silně chráněné instituty náboženské povahy nakonec vždy narážejí na limity stanovené demokraticky přijatým právem. Ústavní soud tedy vyslovil neústavnost některých článků konkordátní smlouvy uzavřené mezi Českou republikou a Svatým stolcem. Smlouvu nyní nelze ratifikovat. Ve zbytku smlouvy pak však neshledal problém. Vláda tedy může smlouvu upravit a znovu jí Svatému stolci předložit. Následně pak smlouvu předložit k ratifikaci sněmovně a Senátu a dále prezidentovi.
Dovolím si ujistit, že pokud jde o ochranu práva na náboženské vyznání budu vždy první, kdo jí bude hájit, a to bez ohledu na to, o jaké vyznání jde. Katolické, protestantské, židovské, muslimské nebo jiné. Respekt k jiným vyznáním je ostatně i součástí mé víry, a tou je víra katolická. Byť se někdy moje stanoviska mohou odchylovat od stanovisek oficiální církevní hierarchie, vždy budu náboženské svobody hájit. A současně hájit právo být bez vyznání. Skutečnou víru ostatně vnímám jako velmi osobní záležitost, kterou nelze nikdy nikomu vnutit. Ani lidem, ani státu.
