Smlouva s Vatikánem nesmí zpochybňovat náboženskou neutralitu a suverenitu naší země

Adéla v poslanecké lavici v Senátu

13. 1. 2025 | Aktuality, Senát

Nedávno k nám do Senátu dorazila mezinárodní upravující vztahy mezi Českou republikou a Vatikánem. Aby byla platná, musí s ní souhlasit obě komory parlamentu. V Senátu se ale projednávání této smlouvy pozastavilo s odkazem na rizika, která by s sebou mohla nést. Já osobně jsem se projednávání této smlouvy zúčastnila na zahraničním výboru a vzhledem k mnoha pochybnostem a nejasnostem jsem navrhla předběžné posouzení souladu této smlouvy s ústavním pořádkem. Spolu s kolegou Václavem Láskou jsme nechali zpracovat argumentaci s jasnými otázkami, které by před samotnou ratifikací posoudil.

A co mě osobně vadí na Smlouvě s Vatikánem?

Na začátek bych ráda řekla, že smlouva je celkově nevyvážená. Obsahuje jen povinnosti vůči České republice a žádné závazky pro Vatikán. To podle mě ani nenaplňuje charakter smlouvy, protože smlouva má upravovat vzájemná práva a povinnosti. A to tady ve vztahu k Vatikánu chybí. Mohlo by se jednat například o závazek církví pomáhat předcházet domácímu , řešit zneužití moci v rámci církve, opravovat chátrající fary a kostely, budovat dostupné bydlení pro rodiny s dětmi, nemocné a seniory namísto luxusních developerských projektů pro bohaté a jiné. Nic takového ale smlouva od církví (tedy zejména od katolické církve) nepožaduje.

před zákonem

Nevyvážená je také podle mě z toho důvodu, že privileguje katolickou , což vyvolává řadu otázek. Není například jasné, jaká práva a povinnosti by měly plynout ostatním církvím a náboženským společnostem. Vatikán takto jedná za ostatní, za protestanty, židovskou obec aj., ale každá náboženská komunita klade ve své víře důraz na něco jiného.

Princip suverenity

V rozporu je i s principem suverenity, kdy se ČR vzdává v určité oblasti některých principů trestního práva a de facto opouští věci, které jsou problematické. A to jsou například oběti sexuálního či jiného násilí. Víme, že pokud jde o katolickou církev, je zde bohužel velký problém bagatelizace sexuálního násilí uvnitř církve. A zde se bohužel v minulosti častokrát stalo, že církev v rámci trestního řízení odmítla spolupracovat s policií i nad rámec zpovědního tajemství, kdy nevydala pro potřeby důležité písemné dokumenty. Případů zneužití moci je však více. Stát však nemůže nikdy rezignovat na ochranu obětí trestných činů, tím méně v prostředí, kde se může stát, že je zneužita důvěra věřících vůči duchovním vůdcům.

Největší vášně kolem smlouvy s Vatikánem budí rozšíření zpovědního tajemství na tzv. pastorační pracovníky. O tom na koho všeho se bude zpovědní tajemství vztahovat by měla rozhodovat sama církev. A já se obávám, jaké důsledky to bude mít na dokazování v trestním řízení, pokud policie povolá k podání svědectví pastoračního pracovníka. Domnívám se, že tu je riziko, že smlouva tímto rozšiřuje okruh osob, které mohou být chráněni před případným trestním řízením. Protože ve smlouvě se v souvislosti se zpovědním tajemstvím můžeme dočíst, že obdobné právo se uznává také pastoračním pracovníkům – tedy podobné právo mlčenlivosti.

Z toho mi z logiky věci vychází, že jsou zde tedy duchovní a jsou zde pastorační pracovníci, o nichž přesně nevíme, kdo to je. Jsou to další zaměstnanci katolických církevních institucí jako například učitelé náboženství nebo školitelé v předmanželských kurzech? Nebo to jsou zaměstnanci jiných církví, které třeba ani zpověď neuznávají? Vzhledem k tomu, že se tato ustanovení dotýkají tak závažné právní oblasti, jakou je trestní řízení, je naprosto nezbytné, aby tyto nejasnosti byly odstraněny a aby orgánům činným v trestním řízení bylo naprosto jasné, koho smějí a koho nesmějí nutit k výpovědi o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán . Stát nikdy nesmí rezignovat na ochranu práv těchto osob, protože by tím rezignoval na jednu ze svých základních funkcí. A tou je zajištění vymahatelnosti práva a bezpečnosti lidí.

Tedy na základě výše zmíněných rizik se domnívám, že pokud máme pochyby a nejasnosti o charakteru smlouvy a o tom jaké bude mít důsledky, tak je na místě, abychom byli opatrní a raději využili možnosti práva a nechali ji přezkoumat smlouvu u Ústavního soudu. Protože zájmem státu přece je předcházet kriminalitě a zavádět preventivní opatření.

Na závěr bych jako katolička ráda řekla, že moje svoboda vyznání je v ČR je dostatečně garantována. Vdala jsem se v kostele a stát to uznal, můžu chodit na mši, moje mohou maturovat na církevních školách, kněz mohl přijít do  a dát mé matce poslední pomazání. Mohu vyhledat i přijímat duchovní vedení a také to dělám. Je mnoho věcí, které náš stát uznává, a proto se domnívám, že nemusíme s ratifikací vůbec spěchat. Svoboda vyznání v České republice je garantována, není nikým ohrožena a je tedy dostatečně naplněna. K tomu slouží zejména nás ústavní pořádek, který se osvědčil.

Odkazy k tématu:

Pin It on Pinterest