Když se na Senát usměje „poslanecká iniciativa“, která přináší zcela zásadně mění fungování státní správy, většinou to nevěstí nic dobrého. Jako senátorka sice nejsem členkou ústavně-právního výboru, ale na jeho nedávné jednání jsem dorazila osobně. Předkladatel poslaneckého návrhu nového zákona o státních zaměstnancích Radek Vondráček (ANO) totiž přišel s normou, která zásadním způsobem ohrožuje samotné fungování našeho státu.
Jsem hluboce znepokojená tím, jakým způsobem se dnes v Česku tvoří klíčové zákony. Z normotvorby se stal divoký západ. Vláda jako by byla v oblasti tvorby zákonů k ničemu. Zásadní, koncepční kodexy obcházejí standardní připomínkové řízení a do zákonodárného procesu vstupují přes poslanecké návrhy. Cíl je přitom očividný: nekomplikovat si život odbornou diskusí napříč ministerstvy, vyhnout se legitimním připomínkám, vše zrychlit na úkor diskuse s odborníky a transparentnosti celého provozu a vyhnout se kritice ze strany médií, která tak nemohou včas referovat o tom, co vláda chystá.
Dopady vidíme v praxi. Legislativní rada vlády (LRV), která má být strážkyní kvality zákonů, se dnes schází čtyřikrát méně často než dříve a její jednání o vládních návrzích pravidelně končí konstatováním o přerušení. Z LRV se tak stává do počtu naprosto zbytečný orgán, zatímco zpackané návrhy proudí ze Sněmovny do Senátu, který v třicetidenní lhůtě pro projednání není nikdy schopen nahradit náročné připomínkové řízení..
Místo odpolitizování návrat k loajálním loutkám
Nová úprava kompletně ruší dosavadní zákon o státní službě a mění jeho charakter z veřejnoprávního na soukromoprávní. Neříkám, že naše státní správa nepotřebuje reformu. Naopak. Potřebujeme motivující platový systém, větší flexibilitu v řízení lidských zdrojů, podporu profesionalizace, která zastaví odliv špičkových odborníků a odbornic do soukromé sféry.
Tento zákon ale nabízí pravý opak. Místo modernizace bere úředníkům ochranu před politickými čistkami po každých volbách. Souhlasím s tím, že neschopný pracovník musí mít možnost dostat výpověď, ale státní správa nesmí podléhat politické svévoli. Úředník má sloužit veřejnosti bez ohledu na to, kdo sedí na ministerstvu, ne být podhodnocenou a poslušnou loutkou politiků, která se bude bát rychlého vyhazovu.
Na jednání výboru jsem se proto předkladatele Radka Vondráčka přímo zeptala na zásadní věci. Kdo ten zákon vlastně napsal? Radek Vondráček odmítl sdělit, které osobě či skupině zadal sepsání tohoto textu. A to v době, kdy máme zákon o lobbingu! Lobbisté mají povinnost vykazovat svou činnost, tak proč předkladatel tají autora takto zásadního předpisu? Dále pak jsem se dotázala na to, co bude s penězi z Evropské unie? Generální ředitelka Evropské komise pro obnovu a odolnost Céline Gauer jasně varovala, že funkční a odpolitizovaný služební zákon je podmínkou pro vyplácení peněz z Národního plánu obnovy. Je si poslanec Vondráček jistý, že kvůli této normě nepřijdeme o miliardy? Odpovědí mi ujištění, že nikoliv, ale já si bohužel ani teď nejsem zcela jistá, jak komise finální podobu posoudí.
Pokus o nápravu narazil na „Je mi to jedno“
Při přípravě na projednávání jsem zvažovala, jak alespoň částečně zmírnit nejhorší dopady zákona. Připravila jsem dva konkrétní pozměňovací návrhy:
První z nich zavedl povinnost písemné pracovní smlouvy. Nový zákon nepočítá s tím, že by státní úředníci měli klasickou písemnou pracovní smlouvu. To zakládá obrovskou nejistotu v náplni práce a komplikuje běžný život. Například při žádosti o půjčku nebo při pronájmu bytu, kde majitelé běžně vyžadují doložení pracovní smlouvy a stabilního příjmu.
Druhý návrh chtěl dát jasnou stopka pro trafiky poslanců a senátorů na pozicích tajemníků krajských nebo obecních úřadů. Návrh z pera ANO ve podobě sněmovnou postoupeného znění totiž obsahuje nehoráznou výjimku. Poslanci a senátoři by po skončení mandátu mohli nastoupit na místa tajemníků krajských a obecních úřadů, aniž by museli dokládat praxi ve veřejné správě a manažerské schopnosti vedoucího pracovníka. Chtěla jsem tuto výsadní výjimku zrušit.
Když jsem se poslance Vondráčka zeptala, zda by v případě senátní vratky mé návrhy podpořil, odpověděl mi k pracovním smlouvám, že je to zbytečná zátěž a k trafikám pro vysloužilé politiky pak bez obalu: „Je mi to jedno.“
Stejně tak odmítl myšlenku na obnovení služební komise, která by sloužila jako nezávislý orgán pro úředníky čelící nespravedlivému vyhazovu a další návrhy mých kolegů.
Arogance vůči těm, kteří drží stát v chodu
Hnutí ANO se rádo tváří, jak mu záleží na lidech, ale jejich reálné kroky ukazují přesný opak. Z poslanců a ministrů tryská vůči státním zaměstnancům čirá arogance. Místo vytváření důstojných podmínek si někteří ministři dokonce najímají soukromé firmy na sledování soukromí vlastních zaměstnanců!
Když vidím, jak mě i s drobnými kompromisními návrhy zástupce předkladatelů poslal do háje a jak arogantně se k celému tématu staví, přiklonila jsem se na výboru k jedinému možnému řešení: navrhla jsem tento zákon jako celek zamítnout.
Státní správa potřebuje respekt, profesionalitu a stabilitu, ne politické čistky a ponižování. A za to budu v Senátu bojovat i nadále. Věřím, že se jednou vrátíme k tomu, abychom zvýšili profesionalitu úředníků, přitáhli do ní ty nejlepší odborníky, kterým záleží na tom, aby stát fungoval ve prospěch celé společnosti. Nový zákon jde přesně opačným směrem, ale já naději neztrácím. Jen je potřeba mít jinou vládu.