Od října 2025 má začít platit novela, která výrazně mění systém sociální pomoci. Několik dávek (přídavek na dítě, příspěvek na bydlení, příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení) má nahradit jediná – dávka státní sociální pomoci, takzvaná „superdávka“. Místo čtyř žádostí podá domácnost jen jednu, kterou bude možné vyřídit i online. Jejím cílem je podle Ministerstva práce a sociálních věcí zjednodušit systém, zvýšit motivaci příjemců dávek k práci a snížit administrativní zátěž. Problém je v tom, co skutečně přinese těm, kterým má pomáhat…
Nová dávka zahrnuje čtyři složky: na bydlení, na živobytí, bonus na dítě a pracovní bonus. Nárok na ni se bude odvíjet od příjmu a nově i od majetku – příliš vysoké úspory či druhá nemovitost nad povolený rámec znamenají konec podpory. Kdo dávku pobírá, musí navíc prokazovat snahu pracovat, jinak může přijít až na tři měsíce o pomoc úplně.
Stát si uleví, ale co domácnosti?
Reforma má nepochybně pozitivní rysy. Zjednodušení komplikovaného českého systému je logickým krokem a je rozhodně potřebné. Pracovní bonus může motivovat nízkopříjmové domácnosti k zaměstnání, a domácnosti složené výhradně ze zranitelných osob (např. seniorů nebo invalidů) budou zvýhodněny například ve složce na bydlení.
Jenže pozitivní prvky výrazně přebíjejí vážné problémy novely, které mohou mít citelné dopady zejména na nejzranitelnější.
Pracovat se nevyplatí, když máte dluhy
Zásadní problém je v tom, že lidé v oddlužení budou za práci reálně trestáni. Jejich dávky se budou počítat z hrubého příjmu – tedy z částky, z níž už jim stát vzal až dvě třetiny na insolvenci. I když si vydělají víc, čistý příjem jim klesne. Pro dlužníky tak může být výhodnější nepracovat vůbec nebo příjmy zatajovat. Přesný opak toho, co reforma deklaruje.
Děti jako rukojmí systému
Dalším sporným bodem je složka na dítě. Její výše klesá, pokud dospělí v domácnosti nepracují – i když děti samy za nic nemohou. Dále bude dávka krácena, pokud dítě nechodí do školy. Takové systémové „výchovné“ možná působí spravedlivě, ale v praxi znamená trestání dětí za chování rodičů. A to je špatně.
Kdo je „zranitelný“? A kdo ne?
Zvláštní pozornost zaslouží i neúplný výčet zranitelných skupin. Chybějí například samoživitelé s dětmi na 1. stupni ZŠ nebo senioři nad 65 let bez nároku na důchod – přestože jde o domácnosti, které mají často jen velmi omezenou možnost příjmy navýšit.
Životní minimum? Mimo realitu
Přestože dávka vychází z výpočtů podle životního minima, to bylo navýšeno jen o 3 %, ačkoliv inflace od posledního zvýšení dosáhla 13 %. Výsledkem je, že podpora vychází z nereálně nízké základny. Nejvíce tím trpí jednotlivci a samoživitelé, jejichž fixní náklady nejsou o moc nižší než u větších domácností.
Plíseň v bytě? Přijdete o dávku
Zvláštní kapitolu představují sankce. Například pokud domácnost bydlí v nevyhovujících podmínkách – například s plísní na zdech nebo netěsnícími okny – a nezajistí nápravu, může přijít o dávku na bydlení. Přitom často nejde o její vinu ani schopnost něco změnit. Zvlášť lidé, kteří dávky čerpají, často nemají v tom, jaké bydlení si mohou dovolit a kdo je ubytuje, na výběr. Trest je přesto tvrdý – za podmínky, které odpovídá majitel bydlení, jsou trestáni nájemci.
Zastropované nájmy podle starých dat
Dávka na bydlení bude omezena tzv. normativy, tedy maximálními uznatelnými náklady. Problém je, že ty nevycházejí z aktuálních cen. Ve městech, kde jsou nájmy vysoko, mohou i pracující rodiny přijít až o několik tisíc měsíčně. Reforma tak místo spravedlivého systému přináší nové nespravedlnosti.
Proč jsem se při hlasování zdržela
Reforma sociální pomoci má potenciál zefektivnit systém, ale může místo pomoci působit škody. Co by muselo být jinak:
- započítat do výpočtu dávek příjem po srážkách (zejména u dlužníků),
- nepostihovat děti za chyby dospělých,
- rozšířit výčet zranitelných domácností,
- valorizovat životní minimum podle reálných cen,
- a přehodnotit výpočet nájemních stropů podle aktuálních dat z trhu.
Při hlasování o novele jsem se zdržela, abych mohla hlasovat pro své pozměňovací návrhy.
Připravila jsem proto dva pozměňovací návrhy, zejména ve spolupráci s organizacemi PAQ Research a Platformou pro sociální bydlení, které mohly alespoň část problémů opravit. Byla jsem připravena podpořit návrhy kolegů a kolegyň, které se zaměřili na další slabá místa novely.
Můj první pozměňovací návrh rozšiřoval skupinu zranitelných osob o osoby v prvním stupni invalidity. Druhý o rodiče pečující o děti do 10 let věku.
Třetí pozměňovací návrh byl o něco komplikovanější. Snažil se nastavit, aby se za příjem rozhodný pro přiznání dávky považoval až příjem po odpočtu průměrné výše insolvenčních srážek a poloviny splátek určených na pohledávky. Cílem návrhu bylo, aby celkový příjem osob v oddlužení (s dávkami po odečtení srážek) při zvýšení mzdy dlužníka neklesal a dlužníci tak byli motivováni navyšovat svůj příjem.
Šlo oproti sněmovním variantám pozměňovacích návrhů o kompromisní variantu, kdy se výše odpočtu insolvenční splátky snila o polovinu minimální splátky. Návrh měl vést k menšímu navýšení dávky než varianta plného odpočtu. Současně však udržel motivaci žadatelů o to, aby si navyšovali příjem legálním způsobem. A také měl vést osoby v exekucích k tomu, aby i ony vstupovaly do oddlužení a měly snahu vyřešit své dluhy. To vše by mohlo přispět k navýšení splátek ve prospěch věřitelů i v plus do státního rozpočtu.
Bohužel byla novela přijata Senátem výrazným PRO 49 senátorů a senátorek, a tak se o mých návrzích ani nehlasovalo. Mám tak zásadní obavu, že superdávka nepomůže lidem z chudoby, ale spíše je v ní udrží.
