Když zrovna nebojuji s podvodnými e-shopy, jsem obhájkyní ex offo. Věnuji se mimo jiné i trestnímu právu a často se setkávám s poměrně smutnými příběhy lidí na okraji společnosti.
Myslím, že je načase začít uvažovat o reformě trestního práva a vězeňství v ČR tak, aby umožnilo maximálnímu počtu lidí začlenit se do společnosti a žít důstojný život. Většinovou společnost tyto problémy bezprostředně netíží, nicméně na vysoký počet uvězněných v konečném důsledku doplácíme všichni. Jakto?
Věznění samotné je velice drahé a má další vedlejší nežádoucí efekty, které zatěžují státní rozpočet například tím, že vězňům se snižují příjmy a kvalifikace.
Snížení příjmů a horší možnost uplatnění na trhu práce tak postihuje nejenom vězně samotné, ale i jejich partnery, kteří živí děti.
Negativní dopad to tedy má i na děti, kteří nezaslouženě za život svých rodičů také pykají. Trestána je tedy i rodina vězně a negativní dopady se tak dotýkají opravdu velkého počtu lidí. Česká republika je totiž také zemí s jedním z nejvyšším procentem vězněných. Děti vězňů tak mají ztížený start do života z ekonomického pohledu, navíc pravděpodobně čelí velké stigmatizaci od ostatních
Jsem přesvědčena, že je to celé špatně, je to drahé a prostě to nefunguje.
A proč o tom píšu? Právě jsem skončila případ jednoho mého klienta. Jde o šestadvacetiletého mladíka původem ze Slovenska, který se do ČR přistěhoval se svými rodiči. Trpí psychickými potížemi, pro které není téměř schopen mluvit. Trvalo mi dvě setkání, než byl schopen se mi podívat do očí alespoň na chvilku a stručně mi vylíčit svůj život. Když jsem se ho ptala, zda chce, abych ho navštívila ve vazbě, se slzami v očích mi řekl, že pokud budu chtít marnit s ním čas, tak ano. Nevěděl, že je to jeho právo a naopak moje povinnost to udělat, pokud si to vyžádá. Takže jsem za ním samozřejmě jela a podle mě po velmi dlouhé době byla jedním z mála, kdo s ním promluvil. Vyprávěl mi, že vystudoval školu v Mladé Boleslavi a tam i chvíli pracoval, bohužel asi kvůli své křehké psychice nikde nevydrží a s rodinou se přestal stýkat. Žil v lese, přítelkyni nemá, nikdo se o něj nezajímá. Nevyhledává kontakt se sociálními pracovníky ani neziskovými organizacemi. Je plachý a ostýchá se mluvit. Jednou se dostal do potyčky a byl odsouzen za výtržnictví. Dostal podmínku a měl se dostavovat k dohledu probačního úředníka. To po určitou dobu dělal, našel si práci, nevydržel tam. Pak se přestěhoval do vedlejšího okresu a k dohledu již nedocházel. V konečném důsledku mu soud dříve uloženou podmínku zrušil a nařídil, aby nastoupil do věznice s ostrahou, protože nařízené podmínky porušil. Ano, porušil a postup soudu je v souladu se zákonem.
A já si říkám, co jsme tímto postupem vyřešili? Nic. Problém se jen zhoršuje. Mladý, fyzicky zdravý člověk, který se bez aktivní pomoci společnosti prostě neobejde, nyní nastoupí do věznice, kde se setká s mnoha patologickým jevy, sebedůvěru ani pracovní návyky rozhodně nezíská. Tolik potřebnou psychoterapetickou péči, která by mu mohla pomoci stát se fungujícím členem společnosti samozřejmě o to hůř.
Ze starších informací vězeňské služby jsem dohledala, že deset měsíců pobytu ve věznici bude stát 275.000,- Kč.
Nebylo by účinnější vynaložit tyto náklady jinak? Tak, aby na konci práce s člověkem byla silnější osobnost, která bude schopná vyřešit si své věci, bude vědět, na co má právo, osmělí se a bude pracovat a zapojí se do společenského života? A když se to povede, kromě záchrany jednoho lidského osudu ušetříme i spoustu peněz.
