Dnes je tomu přesně 82 let od popravy Františky Plamínkové zakladatelky ženského hnutí, političky, novinářky, učitelky a především nesmírně statečné ženy.
Už v pátek jsme v Senátu uctili památku této výjimečné ženy, která celý svůj život bojovala proti nespravedlnostem ve společnosti. A je mi velkou ctí, že se mohu podílet na přípravě konference o práci a odkazu Františky Plamínkové, která se uskuteční již příští rok!
A proč bychom měli znát jméno Františka Plamínková?
Asi tím nejznámějším počinem je zrušení celibátu učitelek. Sama totiž byla učitelkou a musela se rozhodnout, zda poslechne své srdce, provdá se za svoji životní lásku a založí rodinu, nebo zda bude dělat práci, kterou miluje a bude nezávislá.
Známá je také pro své působení v ženském hnutí. A to jak na domácí, tak i mezinárodní půdě. V roce 1903 založila Ženský klub český, v jehož prostředí přispívala ke vzdělání a většímu sebevědomí žen.
Ještě předtím než se stala političkou, bojovala za volební právo pro ženy. V roce 1905 stála u zrodu Výboru pro volební právo žen, ale Velkého vítězství dosáhla až v roce 1920, kdy bylo v československé ústavě zakotveno volební právo pro všechny bez rozdílu pohlaví.
Byla místopředsedkyní čtyř mezinárodních ženských organizací a získala ocenění od hlav několika států. Jezdila na mezinárodní feministické kongresy a v roce 1923 založila Ženskou národní radu.
Před skončení 1. světové války vstoupila do Národně sociální strany a byla zvolena do Rady hlavního města Prahy a v roce 1925 se stala senátorkou. I ve své politické práci se věnovala ženským právům. Snažila se o zlepšení postavení žen ve společnosti i rodině. Kromě toho bojovala za narovnání práv pro nemanželské děti. Byla to témata, o která se její mužští kolegové nezajímali, neboť byla pod jejich rozlišovací schopnosti.
Aktivně se angažovala i na půdě mezinárodního mírového hnutí. Jako první Češka vystoupila s projevem před spojenými národy, přijal ji budoucí prezident Roosevelt, vystupovala na desítkách kongresů v evropských zemích i v USA. Jako jedna z prvních varovala před nastupujícím nacismem v poválečném Německu. Podnikla mezinárodní mírovou misi a iniciovala vzájemnou pomoc zemí.
V roce 1938 se postavila samotnému Adolfu Hitlerovi, kterému napsala otevřený dopis, v němž ho kritizovala za jeho falešná obvinění vůči tehdejšímu prezidentovi Edvardu Benešovi. Nacistický vůdce ho obvinil ze zbrojení a ubližování Němcům. Po okupaci Československa odmítla podepsat prohlášení, že není perzekuována německými úřady s tím, že celý národ je perzekuován a tedy i ona.
Svůj osud zpečetila, když odmítla veřejně odsoudit atentát na Heydricha. Byla zatčena a převezena do Terezína, kde byla vězněna i její přítelkyně Milada Horáková. Krátce na to byla popravena na střelnici v Kobylisích 30. června 1942.
Františka Plamínková
5.2. 1875 – 30.6. 1942
