Senát dnes schválil zvýšení rodičovského příspěvku z 350 000 na 400 000 korun. Je to správný krok. Rodiny si zaslouží podporu, která odpovídá dnešní ekonomické realitě. Inflace v posledních letech výrazně zvýšila životní náklady a rodiče s malými dětmi to pocítili možná nejvíce.
V roce 2024 se rodičovský příspěvek zvýšil z 300 000 na 350 000 korun. O dva roky později řešíme stejnou otázku znovu. Mezitím ale ceny potravin, energií i služeb rostly a reálná hodnota podpory postupně klesala.
To není dobře nastavený systém. Rodiny přece nemají být odkázány na to, jestli se zrovna před volbami najde politická shoda na dalším zvýšení. Stát by měl vytvářet předvídatelné prostředí, ne nutit rodiče čekat, zda se jejich situace stane aktuálním politickým tématem, za který si jednou za čas někdo přičte politický bod.
Proto jsem spolu s kolegy jsem navrhla, aby se výše rodičovského příspěvku automaticky navyšovala podle vývoje inflace. Protože se mi nelíbí, když se příspěvek navyšuje skokově zákonem jednou za čas. Stejně jako se postupně automaticky valorizují důchody, stejně tak by to mělo platit u rodičovského příspěvku. Tedy pokud to s podporou mladých rodin myslíme skutečně vážně. Bohužel návrh nebyl přijat, což nechápu.
Současně došlo ke změnám posouzení nároku na superdávku. Konkrétně byly změněny normativy pro stanovení obvyklého výše nájmu tak, aby byly realističtější. I to je zlepšení.
Přesto se obávám, že mnoho rodin v nouzi i tak zůstane bez státní podpory. Superdávka totiž vůbec nezohledňuje například situaci rodin, které podstupují oddlužení. I nadále tak vychází z toho, že příjem rodin je vyšší než skutečně je. To je výrazně demotivující. Jednak odrazuje rodiny od navyšování příjmů a za druhé pak vlastně i odrazuje ty, kteří o oddlužení uvažují. To však z ekonomického hlediska vůbec nedává smysl. Nikomu. Dokonce ani věřitelům ne. Opravdu nerozumím tomu, proč vláda nenaslouchá doporučením odborníků, která mohou přinést komeplexní řešení více problémů najednou. Jak akutní nouze některých rodin, tak řešení dluhových pastí, uspokojení věřitelů ve větším rozsahu a v neposlední řadě zvýšení zaměstnanosti.
Pana ministra Juchelku jsem na plénu také vyzvala k zamyšlení nad tím, že posouzení nároku na superdávku výrazně znevýhodňuje některé skupiny žadatelů. A to jsou lidé, kteří mají příjem jako OSVČ. Pokud tito lidé totiž daní paušálem, vychází superdávka z předpokladu, že žadatel má příjem ve výši 80 % průměrné mzdy. To však naprosto neodpovídá realitě. Příjem těchto osob bývá velmi často výrazně nižší. V zemi, kde se pomocí práce jakožto OSVČ velmi často obchází zákoník práce, protože defacto tito lidé pracují jako zaměstnanci nikoliv jako podnikatelé, tedy pracují tzv. na švarcsystém, jsou tito lidí výrazně znevýhodněni. Superdávka bohužel tento nešvar našeho trhu práce bohužel nezohledňuje.
A poukázala jsem ještě na jeden fakt. A to je skutečnost, že o dávky sociální podpory si žádá jen asi polovina těch, kdo na ně mají nárok. To vyplývá z analýzy dat, například o agentury PAQ Research. Spousta lidí tedy setrvává v chudobě, i když si o pomoc mohou požádat. Na vině je podle mě nízká informovanost lidí o tom, na koho se obrátit a jak. Proto jsem požádala ministra, aby s informovaností něco udělal. Bohužel mě opět odmítl ministerstvo nic takového dělat nebude.
Upřímně to mě vlastně mrzí nejvíce. To, když tvoříme legislativu, která má lidem pomoct, ale ve skutečnosti nechceme, aby jí lidé využívali. Takto si dobrou práci politika ve prospěch společnosti nepředstavuji. Tak pracují populisté a já se mezi ně neřadím.
