V posledních dnech jsem dostala dotaz, proč jsem v Senátu nepodpořila návrh na zakotvení práva občanů platit za zboží a služby v hotovosti a práva zůstat v režimu offline. Jsem za podobné dotazy velmi ráda, protože mám možnost podrobněji vysvětlit své uvažování.
Na úvod chci říct jednu podstatnou věc: zachování možnosti platit hotově i možnost nevyužívat digitální služby považuji za legitimní téma.
Úvahy k regulaci plateb v hotovosti
Velmi citlivě vnímám, že jsou mezi námi lidé, kteří prostě nechtějí opouštět své navyklé způsoby hospodaření. Já osobně si ale spíše nepamatuji situaci, kdy by někdo odmítl běžnou hotovostní platbu. Naopak se mi spíše stává, že například v našich horských střediscích není akceptována žádná jiná platba, než platba v hotovosti, což ve mně vyvolává obavy z krácení daní. Ale to je už otázka jiná. Domnívám se, že tak bychom měli dbát na to, aby lidé, kteří hotovost nechtějí přechovávat třeba z bezpečnostních důvodů, měli naopak možnost platit bezhotovostně. Nechce-li mít někdo u sebe peněženku plnou peněz, mělo by mu to být umožněno. Není to totiž zase až tak dávno, kdy pošty nepřijímaly platební karty, což mě osobně působilo časté potíže. Nebylo výjimkou, že senioři s celým vyzvednutým důchodem byli přepadeni někým, kdo měl přesně vytipováno, kdy si lidé chodí pro důchod. Platba bez hotovosti je zpravidla bezpečnější než ta v hotovosti.
Důležité je ale také zmínit, že podle již platného zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti existuje již nyní omezení hotovostních plateb, pokud jde o platbu vyšší než 270.000 Kč. Navrhovaný text změny ústavy by se tak dostal do konfliktu s tímto zákonem, který by se tak stal protiústavním, a to za situace, kdy pro tento zákon existují závažné důvody, a sice zamezení praní špinavých peněz. Tedy platba v hotovosti je v pořádku, za splnění zákonných podmínek, tedy do určitého limitu.
Úvahy k právu být offline
Nemyslím si, že každý člověk musí být nucen fungovat výhradně digitálně. Byť digitální přístup zajišťuje efektivnější shromáždění potřebných informací a jejich následné zpracování. Přesto musí zůstat zachováno lidem zůstat offline. Důvodům, proč si to někteří lidé přejí, naprosto rozumím. Někteří se třeba obávají toho, že jejich osobní údaje, a někdy i ty vysoce citlivé, budou zneužity. A je pravda, že zatím stav ochrany našich informačních systémů není vždy na té nejvyšší úrovni a musí se zlepšit. Dalším důvodem mohou být i nedostatečné vybavení lidí k tomu, aby byli online. Nikdo totiž není povinen vlastnit počítač, tablet nebo telefon. Nikdo není povinen být na internetu. A mělo by to tak zůstat. Přestože vyřizovat si své záležitosti osobně je násobně složitější a jistě bude zatěžovat i úřady. S tím je ale potřeba počítat, ale úřady dosud vždy věděly, jak takové situace řešit a naše procesní řády s tím počítají. Dalším důvodem pak mohou být velké bariéry, kterým někteří lidé čelí na cestě k digitální komunikaci. Jednou z nich může být i nedostatečné pokrytí signálem v České republice. Je smutnou pravdou, že v naší zemí je stále poměrně dost velké území, které datovým signálem pokryto není. Stejně tak považuji za důležité, aby stát nezapomínal na seniory, lidi bez technických dovedností nebo občany, kteří z různých důvodů preferují osobní kontakt.
Tedy osobně se domnívám, že občanům a občankám má být zachována možnost zůstat offline, byť tohoto práva bude pravděpodobně využívat čím dál méně lidí. Současně ale prosazuji, aby naopak veřejná správa a veškeré státní a samosprávné organizace komunikovaly digitálně a stejně tak data uchovávaly v digitální podpobě za splnění velmi přísných kyberbezpečnostních podmínek. Zajistit bezpečnost digitálních dat oproti listinným je totiž snazší. Současně umožňuje rychlejší komunikaci úřadů mezi sebou navzájem, což je pro efektivitu veřejné správy naprosto klíčové. A pokud nastane potřeba kontaktu s občanem, který je offline, úřad elektronický dokument prostě vytiskne a s občanem vyřídí tradičním způsobem.
A co se do senátního návrhu ještě připletlo
Návrh, o kterém jsme hlasovali, totiž neřešil pouze otázku hotovosti nebo offline režimu. Obsahoval také zakotvení české koruny do ústavního pořádku. A právě tady vzniká problém. Česká republika je mezinárodními závazky vázána k budoucímu přijetí eura. Bez ohledu na to, kdy a zda k němu politicky dojde, nelze do ústavy zapisovat ustanovení, která vytvářejí rozpor s našimi existujícími závazky. Navíc bez jakékoliv vazby na to, co očekává veřejnost a co potřebují naše podniky. Mnoho z těch velkých, obchodujících se zahraničím, totiž již nyní účtuje své transakce v evropské měně. Toto ustanovení je tedy pro mě naprosto nepřijatelné a nemohu ho nikdy podpořit.
A proto jsem tento konkrétní návrh nepodpořila.
Hlavním důvodem byla jeho legislativní nekvalita a rozpor s mezinárodními závazky.
Jako advokátka považuji za zásadní, aby zákony, a zvlášť ústavní změny, byly připravené precizně, právně čistě a s ohledem na celý právní řád. Ústava není prostor pro symbolická nebo zkratkovitá řešení, která nabourají fungující zákonnou úpravu bez promyšlení důsledků změny.
Současně je potřeba říct, že samotná možnost platit v hotovosti dnes v České republice existuje a je chráněna.
Podobně je to s otázkou „práva být offline“. Debata o tom, jak zachovat dostupnost veřejných služeb i pro lidi, kteří nechtějí nebo nemohou fungovat digitálně, je podle mě důležitá. Ale ne každé společenské téma automaticky vyžaduje změnu ústavy.
Návrh v předložené podobě jsem proto považovala za nedomyšlený, nedostatečně připravený a do určité míry i populistický.
To ale neznamená, že odmítám debatu o budoucnosti hotovosti nebo o dostupnosti služeb bez digitalizace. Naopak – jsem připravená jednat o kvalitně připravených návrzích, které vzniknou ve spolupráci s odborníky na ústavní právo a budou promyšlené tak, aby nenarušily fungování celého právního systému.
Protože měnit ústavu nelze lehkovážně. Ústava není trhací kalendář.
