Vánoce jsou svátky klidu, míru a pohody, ale bohužel to neplatí pro každou domácnost nebo jednotlivce. Jsou to svátky, které trávíme se svými nejbližšími, takový je mediální obraz Vánoc. Jako dítě jsem a na Vánoce těšila. Občas se to ale nepovedlo. Rodiče už nemám. Mám svých pět dětí, jsem ale rozvedená. Minulé roky byly ohledně těchto tradic těžké. Zasáhl covid a změna poměrů v rodině. Všichni si zvykáme na novou situaci.
Letos jsem všichni spolu, já a mých pět dětí a můj bývalý manžel Gabriel, děti máme ve společné péči a společné Vánoce všichni chceme. Sice se hádáme o to, jaký si pustíme film, dohadujeme o to, kdo a kdy vytře kuchyň a jestli tam pak nenašlapeme. Hádáme se i to, zda půjdeme na půlnoční a proč bychom letos vlastně nemohli do Husova sboru. Cením si, že mé nejstarší dcery se nebojí otevřeně říct své postoje. Ostatně jsou už dospělé. Přesto všechno je mezi námi všemi silné citové pouto, i když spolu nesouhlasíme ve všem, přesto se respektujeme a pomáháme si. V tomto počtu to totiž ani nejde, je to škola domácí demokracie. Jsme všichni spolu a je to náročné.
Tedy nebudu ukazovat fotografie načančané rodiny a krásně upraveného stolu. My se k němu totiž sotva vejdeme a máme mnoho nevyřešených bolístek, přesto nám to stojí za to se snažit znovu ke stolu zasednout.
Jinak baví mě mluvit o jídle. Já dělala rybí polívku a kubu, ostatní dělají lasagne a mascarpone. Kapra nejíme, Gabriel ano, ale dostane ho zítra u maminky. Moje starší dvě dcery jsou vegetariánky. Po večeři rozbalíme pár dárků a půjdeme k sousedům do Družce na pokec. Zvěř dostane štědrovku a pustíme si koledy.
Zítra jedu pryč a čeká mě oslava s mým bratrem a jeho rodinou. A půjdu zase někam na kopec, do klidu. Půjdeme zase asi na Hrádeček s kamarády.
Silvestra neslavím. Takhle žiju já. Trochu jinak, ale vlastně nijak neobvykle. Svátky nejsou vždycky jednoduché, ale all you need is love. Takže tak.
Přeji hodně radosti, štěstí a životní pohody po svém.
