Konference o dopadech trestání dětí

Lukáš Wagenknecht na Konferenci o dopadech trestání dětí

16. 11. 2023 | Senát

Děkujeme moc za zájem o pondělní konferenci o . Jsme rádi, že vám můžeme zpřístupnit audiozáznam! https://pi2.cz/trestani Moc si vážím všech odborníků, kteří s námi debatovali, ráda bych je i jejich práci všechny postupně představila, protože je tvorba nejen zajímavá, ale především nepostradatelná. Tisková zpráva

Dítě není majetek, ale dar. v Senátu se věnovala trestání dětí

Praha, 16. listopadu 2023 – Výchovné na dětech je celospolečenský problém – proto senátor a předseda Stálé komise Senátu pro dohled nad veřejnými prostředky Lukáš Wagenknecht () pořádal 13. listopadu 2024 společně se senátorkou a místopředsedkyní senátního Výboru pro záležitosti Evropské unie Adélou Šípovou (Piráti) v Senátu konferenci s názvem „Dopady fyzických a psychických trestů na život a rozvoj dětí“. „Určitě tady nejsme, abychom rodiče odsuzovali. Věřím, že naprostá většina rodičů dělá pro své dítě maximum, co může. Měla být jim ale být nabídnuta edukace, co lze dělat lépe. Je třeba, aby legislativa dávala hranice a hlavně chránila děti, které se nemohou bránit samy,“ zahájil setkání Wagenknecht. Smyslem konference bylo upozornit, že normalizace fyzických i psychických trestů má měřitelné škodlivé dopady na celou českou společnost, které se projevují i na nemalých finančních nákladech státu. To vše doloženo výzkumy a daty, které si však neziskové organizace, pomáhající dětem i rodičům, musí financovat ze svého – celostátní data chybí. Právě dostupným datům se věnoval první blok příspěvků. Psychoterapeut a také ekonom Martin Zikmund (13 hříchů ) představil ekonomické, sociální a zdravotní dopady špatného zacházení s dětmi. Prezentoval též výsledky výzkumu Jihočeské univerzity, které ukázaly, že mezi univerzitními studenty v Česku zažila téměř čtvrtina fyzické násilí mezi rodiči, více než pětina emoční zneužívání a každý šestý si prošel doma fyzickým zneužíváním. Dodal také, že: „V Česku rozšířená závislost na alkoholu přímo souvisí s příliš častým výskytem fyzického a emocionálního násilí, a to nejen vůči dětem.“ Ve své prezentaci vyčíslil náklady na každé 1 dítě, kterému je ublíženo, na 6 milionů korun ze státního rozpočtu, celkové náklady pak vedou až k 65 miliardám korun a jsou součtem nákladů na vězeňský a soudní systém či sociálních dávek a zahrnují i to, že mají tito lidé problém zapojit se plnohodnotně do společnosti a odvádět daně. Souvislost potvrdil sociální pracovník a preventista Petr Konečný: „Nepříznivé zkušenosti z dětství zvyšují riziko závislosti až desetkrát. V ČR máme pouhých 90 klinických psychologů, kteří se specializují na děti, přitom ekvivalentně populaci by jich mělo být 2780. Dále dle registru České lékařské komory je u nás celkem 180 dětských psychiatrů, z toho 86 (47 %) je starších 65 let.“ Ředitel organizace Liga otevřených mužů Josef Petr je přesvědčen, že „Indikátorem násilí je strach – pokud naše jednání vyvolává strach, jedná se o násilí. Násilí se reprodukuje: 8 z 10 mužů, kteří dochází na psychoterapie zaměřené na zvládání vzteku, sami násilí v dětství zažili. Přes osmdesát procent rodičů, kteří používají fyzické tresty ve výchově, sami jako děti fyzické tresty zažívalo.“ Blok praxe z neziskového sektoru, který je v přímém každodenním kontaktu s dětmi a jejich rodiči, zahájila Zuzka Klusová (Piráti) zkušenostmi z nízkoprahového zařízení pro dětí a mládež Oáza v Karviné: „Děti odsud jsou zvyklé, že se problémy řeší tím, že dostanou facku nebo kopanec. Ve škole jsou za sígry, každé druhé dítě má tátu v kriminále a mámu prostitutku a bydlí na ubytovně, postrádají základní zdravotní péči. A stát jejich situaci řeší tak, že je dá do pasťáku. První krok, jak to řešit, je, abychom si jako společnost řekli, že násilí není norma.“ Zora Dušková z Dětské krizové centrum položila sugestivní otázku: „Proč potřebujeme přijmout opatření zakazující úplně fyzické tresty děti? Fyzickým týráním jsou ohroženy děti od kojeneckého či batolecího věku. V naprosté většině to není reakce na drzost či porušení pravidel ze strany dětí, důvodem je neschopnost rodiče zvládat emoce, afekt. Pro ně chybí motivace k pozitivní výchově – přitom tou nejlepší výchovnou metodou je nápodoba.“ Petra Wünschová z LOCIKA – centrum pro děti ohrožené domácím násilím vyjádřila důležité : „Přála bych si, abychom stáli na prahu generační změny, kdy děti přestanou být neviditelné oběti násilí v rodině. Neumíme zachytit násilí před tím, než se stane trestným činem – chybí společenské odsouzení násilí, v České republice je k násilí ve vztazích obrovská tolerance. V České republice se soustředíme na práva rodičů, na úkor práva dítěte. Jsme jediný stát spolu se Slovenskem a Belgií, který nemá uzákoněnu ani nepřijatelnost tělesných trestů, zatím máme nastaven jen zákaz týrání. Bít blízkého žádným způsobem by ale nemělo být možné! Doufám, že po více jak třiceti letech od revoluce přestaneme být slepí k násilí v blízkých vztazích. Lidé se nás ptají, jak moc mohou svoje dítě bít, aby to bylo v pořádku. To, že nemáme přijatou jasnou normu, že žádné násilí ve výchově není přijatelné, pak ve společnosti vytváří podhoubí pro závažné formy násilí, jako je týrání dětí či .“ Zdeněk Soudný z organizace Dobrá rodina doprovázející pěstouny konstatoval: „Jsme trestající společnost – snažíme se měnit negativní, místo abychom podporovali to pozitivní. Je třeba začít odshora a změnit systém, malé změny nestačí, problém je strukturální. Je třeba říct, že jakékoli násilí je špatné, až pak řešit, jak dosáhnout, aby to tak bylo vnímáno. A chybí i mezioborová spolupráce na řešení problémů.“ Tomáš Morávek, krizový intervent, vychovatel a ředitel organizace Neohrožené děti, z. ú., označil problém přímo: „Z hlediska státu je rodič bůh a může si zkoušet své výchovné postupy na svém dítěti donekonečna.“ Že je nedílnou součástí fyzického trestání i neustálý stres, že facka může přijít kdykoli, a je to tak společensky přijatelné, dokázal i na figurantce: přítomní si na vlastní kůži vyzkoušeli, jak nepříjemná a absurdní je situace, kdy dospělý muž vychovává „dceru“ hrozbou násilí. To, co mezi dospělými považujeme za nepřijatelné, vůči dětem tolerujeme. Vendula Koňaříková, akreditovaná školitelka, výchovně-vzdělávací poradkyně a zakladatelka projektu Výchova pro život vše podstatné shrnula heslem: „Dítě není majetek, dítě je dar,“ a upozornila, že za stresové prostředí v rodině, které vede i k tomu, že se rodič „neudrží“, může často slabá sociální situace. Stát by měl být schopen ve chvíli krizové situace účinně pomoci – protože se to dlouhodobě vyplatí. Legislativní blok se věnoval právnímu ukotvení nepřípustnosti tělesných trestů na dětech u nás a v Evropě. Eva Petrová z kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování státu před Evropským soudem pro připomněla: „Rada Evropy a ESLP nás vyzývají k jasnému legislativnímu odmítnutí tělesných trestů na dětech.“ Klára Šimáčková Laurenčíková – zmocněnkyně vlády pro lidská práva, vyjádřila naději: „Tohle téma je o celospolečenské proměně. A věřím, že teď jsme v jejím předfinále. I v případě jedné facky má mít dítě právo na pomoc. Jakékoli traumatizující jednání je třeba označit za nepřijatelné. Naše legislativa povoluje přiměřené násilí – jenže co je přijatelné, si každý představí jinak.“ Místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Olga Richterova (Piráti) zmínila dílčí kroky, které pomáhají situaci řešit: „Slon velkého tématu násilí na dětech jde rozporcovat. Tak se například ve spolupráci s ministrem zdravotnictví Vlastimilem Válkem a náměstkem Josefem Pavlovicem podařilo navýšit fondy prevence o 2/3 prostředků.“ Současný odpor společnosti vůči jasnému odmítnutí trestů komentovala: „Člověk by si musel přiznat, že dělal něco dlouho špatně. Jenže ono není třeba bičovat se za ty roky, kdy jsme něco dělali špatně, ale změnit naše jednání do budoucna.“ Monika Šimůnková upozornila, že státní prostředky vynaložené na osvětu v tomto tématu za posledních 20 let nepřinesly odpovídající výsledek: „Proti zákazu fyzických trestů na dětech bylo dlouhá léta argumentováno takto – nejdříve učme rodiče pozitivnímu rodičovství a až poté to řešme legislativně. To se však bohužel nestalo. Kampaně na podporu pozitivního rodičovství ze strany státu nebyly takřka žádné či byly neviditelné. Jediné možné řešení v současné době je jasné legislativní zakotvení nepřípustnosti fyzických trestů na dětech bez sankčního mechanismu. V tomto ohledu je deset minut po dvanácté a dětem to již dlouho dlužíme.“ Prezentující i účastníci se shodli na tom, že:

  • legislativní odmítnutí fyzických trestů je nejrychlejší cestou, jak přerušit společenskou normalizaci násilí;
  • rodiče nechce za jejich selhání nikdo trestat – ani obrazně, natož trestně-právně; rodičům má být nabídnuta edukace a pomoc, jak se ve výchově obejít bez násilí;
  • stát by měl popsat předvídatelný postup, co se stane po nahlášení násilí na dítěti;
  • je třeba zabránit sekundární viktimizaci; novela o veřejném ochránci práv by měla obsahovat i institut dětského ombudsmana;
  • lidé, kteří chtějí své výchovné problémy řešit, se nemají kam obrátit, a psychiatrická péče pro děti je naprosto nedostupná.

Adéla Šípová konferenci zavřela: „Vychovávat se má jinak než pomocí násilí. Debata o násilí na dětech mi připomíná debatu o násilí na ženách, ale děti jsou ještě v daleko bezbrannější situaci. Novela občanského zákoníku musí zřetelně formulovat, že výchova nemůže být založena na fyzických ani psychických trestech. A novela o veřejném ochránci práv by měla obsahovat i institut dětského ombudsmana. Doufám, že obojí stihneme v tomto funkčním období.“