O prázdninách vyvolal na Twitteru můj příspěvek o genderovém rozměru plánování dopravy velice pestrou a rozsáhlou diskuzi. Pojďme si tuto problematiku projít důkladněji a podívat se na některá dostupná data a čísla, která by se při plánování a organizaci hromadné dopravy měla brát v potaz.
Pro některé z nás je cestování hromadnou dopravou naprosto běžná činnost, kterou provozujeme denně a nijak se nad ní nepozastavujeme. Jsou mezi námi ale skupiny lidí, pro které taková obyčejná cesta do města představuje strastiplný zážitek s nejistým koncem a kteří jsou plně odkázáni na ohleduplnost a solidaritu ostatních cestujících. A ta se například v takové pondělní uspěchané ráno hledá docela špatně. První takovou rozsáhlou skupinou jsou maminky s kočárkem. Pokud zrovna chytnete nízkopodlažní spoj, ušetříte si starost s hledáním někoho ochotného, kdo vám pomůže dovnitř. Ale ani v tuhle chvíli nemáte vyhráno, protože například ve spoustě příměstských spojích je v autobusu povolen jen jeden kočárek. Další maminky už se prostě musí zařídit jinak. Taktéž pro seniory nebo jakékoli jiné osoby omezené na pohybu může být už samotné včasné stisknutí tlačítka pro zastavení na znamení problémem, nehledě na to, že na nástup a výstup potřebují někdy více času. A pak tu máme otázku bezpečnosti, která trápí nejvíce ženy.
V červenci minulého roku byla agenturou Focus pro Úřad vlády vydána zpráva o výskytu sexuálního obtěžování ve veřejné dopravě a výsledky nejsou vůbec příznivé. Veřejná doprava je pro obtěžování velmi specifické prostředí. Nemůžete jen tak odejít a nemáte kam utéct, maximálně si můžete přesednout, pokud máte možnost. Nemluvě o situacích, kdy je žena v autobuse s obtěžujícím člověkem sama. S obtěžováním se sexuálním podtextem se aspoň jednou za život setkala celá polovina dotázaných. Spolucestující jsou v takové chvíli najednou velice zaneprázdnění svými mobily a reálná šance na zastání je mizivá, 40 % dotázaným nikdo z přihlížejících nepomohl.
Zprávu s daty, vykazující, jak odlišně ženy a muži hromadou dopravu využívají, vydalo v roce 2019 Centrum dopravního výzkumu. Závěry potvrdily, že obě pohlaví využívají hromadnou dopravu podobně často, avšak za jinými účely. Ženy, častěji zatížené péčí o děti nebo starší osoby, absolvují za den více krátkých cest na místo od cestujících, kteří se ráno potřebují dostat do města a večer zase zpátky. Tato data nám jasně ukazují, že plánování a realizace hromadné dopravy JE skutečně genderová záležitost. Závěr zprávy uvádí, cituji: „Existující dopravní systémy nejsou adekvátně nastaveny s ohledem na potřeby žen a většina dopravních systémů je nastavena spíše ve prospěch uživatelů-mužů.“ (Ženy v dopravě, Centrum dopravního výzkumu, 2019)
A jak tedy lze situaci změnit?
- Za současným stavem hromadné dopravy jsou převážně velké dopravní společnosti a politická rozhodnutí, drobná či velká, která tuto podobu ovlivňují. Podle dat od Eurostatu bylo v roce 2016 v celé Evropské unii v sektoru pozemní dopravy zaměstnáno 88% mužů a pouze 12% žen. Současně zastoupení žen v politických pozicích, v tomto případě zejména jde o komunální politiku velkých měst a krajů, je také ve srovnání s muži výrazně nižší. Z výše uvedeného vidíme, že ženská životní zkušenost, která by se konkrétně promítla do stanovení standardů dopravy, je nenahraditelná a posílení pozic žen v dopravním sektoru obecně by mohlo situaci pomoci, stejně tak jejich samotná přítomnost při realizaci a plánování hromadné dopravy.
- Vyšší zajištění bezpečnosti by jistě uvítala většina z nás. To může probíhat mnoha různými způsoby, například od zaškolování personálu veřejné dopravy ve správném postupu při řešení obtěžování, až po dostatečné osvětlení zastávek či podchodů a jejich vybavení kamerovým systémem. 71% dotázaných žen ze zmíněné zprávy Úřadu vlády by v dopravních prostředcích uvítala nouzové tlačítko s možností přivolání obsluhy.Vyšší bezpečnost dopravy by tak ženám usnadnila i rozhodování o výhodnější pracovní nabídce, která je však od domova dál..
- A v neposlední řadě, kdy se ke změně může zapojit skutečně každý z nás, je vytvářet povědomí o této problematice, mluvit o ní a pomáhat těm, kteří to potřebují. Jak již bylo řečeno na úvod, je to právě vzájemný respekt a solidarita mezi námi, na kterou jsou často lidé k překonání bariér v cestování odkázáni. I na první pohled malá gesta, jako je vedení dětí k pomáhání starším lidem do autobusu, jsou cesta k tomu, aby se nám všem žilo společně lépe. Pokud jsme svědky obtěžování a bojíme se zakročit, můžeme minimálně upozornit třeba průvodčího, řidiče, nebo přímo zavolat linku 158.
