Vzbudit se 21. srpna před 55 lety musel být otřesný zážitek, který si neumím představit. Nejistota a strach, co přinesou nejbližší dny a co bude dál? Na Kladně a v jeho okolí se však mezi lidmi objevil silný odpor proti invazi vojsk Varšavské smlouvy. Horníci stávkovali a avizovali, že okupantům nedají ani gram uhlí, což bylo velmi statečné.
Od jara 1968 byl na Kladně, stejně jako ve zbytku země cítit duch tzv. Pražského jara – žilo se svobodněji, obnovoval se společenský život. Kladeňáci se nezdráhali ani kritizovat nezákonnosti 50. let, což nejsilněji znělo z místní pobočky Klubu 231, který se zabýval rehabilitací politických vězňů.
Nočního příletu vojenských letadel na pražské ruzyňské letiště si Kladeňáci logicky všimli velmi brzy – od Kročehlav je na dohled. Dlouho na sebe nenechal čekat příjezd výsadkářů z 11. gardové tankové divize sovětské armády. Kolony vojenské techniky paralyzovaly provoz na silnicích a ohrozily životy a zdraví místních. Ačkoli nemělo dojít ke zranění civilistů, kvůli nebezpečnému pohybu okupantů s těžkou technikou po komunikacích se stalo mnoho nehod s těžkými, ale i smrtelnými úrazy. Sraženi byli motocyklisté – Vilém Kroupa v obci Klobuky, Václav Benda v Kačici a Otto Trousil na Svárově, který zraněním podlehl.
Občané se ve městě srocovali v hloučcích a pokládali na zem sovětské vlajky, které tak okupanti museli těžkou technikou přejíždět. Horníci a hutníci se automaticky postavili na odpor. Už 23. 8. 1968 proběhla stávka horníků z dolu Wannieck, dolu Ronna a dalších. Citace z dobového tisku k tomu říká: „Kladenští horníci již 24 hodin stávkují… Jde o svobodu, jde o to, aby se mohli zítra, za rok, za deset let podívat svým dětem do očí… Sedíme s členy stávkového výboru, díváme se do rozvážných, uhelným prachem poznačených jejich tváří a posloucháme slova, za kterými je cítit zkušenost dávných dělnických bojů. Myslí na elektrárny, pekárny, nemocnice i na údržbu závodu.“ Zde vzniklo i heslo, že okupantům nedají ani gram uhlí.
Protestovali rovněž hutníci, kteří již 22. 8. 1968 přijali na společném jednání stanovisko, jímž žádali okamžitý odchod okupačních vojsk nejpozději do druhého dne, tj. do 23. 8. 1968 do 18 hodin. Dále požadovali propuštění zadržených vedoucích funkcionářů strany (Alexandra Dubčeka, Ludvíka Svobody, Oldřicha Černíka, Josefa Smrkovského a dalších). Důrazně odsoudili kolaboraci se sovětskými okupanty.
Občané začali s okupanty diskutovat a ptát se, proč přijeli. Na dnešním náměstí Edvarda Beneše, před budovou Revírní bratrské poklady (kde mám nyní svou senátorskou kancelář) a budovou tehdejšího Okresního výboru Komunistické strany, kde nyní sídlí soud, probíhaly demonstrace. O těchto demonstracích mi vyprávěl i můj tchán, který se jich jako mladý také účastnil.
Nepokoje pokračovaly i v dalších dnech, týdnech a měsících. Při smutném dvouměsíčním výročí obsazení naší země kdosi dokonce odpálil na budově místního MNV důlní trhací nálož. Čin byl následně vyšetřován StB v rámci „Akce Pchery“.
Nikdy nesmíme zapomínat na tyto dějinné události. Nikdy nesmíme přestat chránit svobodu a demokracii v zemi. Vždy si připomínám slova tzv. Osmi statečných „Za naši a vaši svobodu“.
Za podrobné informace vděčím virtuální výstavě Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně!
