Příroda, životní prostředí, to je pro mě velké téma. Moc mě proto potěšilo, když mi vyjádřilo podporu hnutí SENÁTOR 21. Za ně totiž ve volebním obvodě Louny do senátu kandiduje Daniel Pitek, který je také znám jako sedlák pod Milešovkou.
Daniel je sedlák a lesník, který hospodaří na 600 hektarech půdy kolem nejvyšší hory Českého Středohoří Milešovky. Jak sám říká, vytvořil si tady v České krajině svůj malý ráj, takovou indiánskou rezervaci a splnil si tím svůj sen z dětství. Na ploše, kterou obdělává, uplatňuje postupy předchozích generací, mechanismy na udržení vody v krajině a zachování druhové rozmanitosti. Díky svým zkušenostem předsedá hodnotitelské komisi projektu Pestrá krajina, který oceňuje a medializuje ty hospodáře, kteří se jako on věnují udržitelnému a šetrnému zemědělství.
Vzhledem k tomu, že jsem převážnou část života strávila na vesnici a ochrana životního prostředí je mou volební prioritou, tak jsem se na osobní setkání se sedlákem Danielem opravdu těšila. Doteď si pamatuji, jak mě nadchl na jedné demonstraci pořádané Milionem chvilek pro demokracii, když zahlásil, že je schopen přijet demokracii bránit i na traktoru. To také pak udělal. Tím, co dělá, a jak zastupuje zájmy menších zemědělců, si mě získal už loni, nebudu lhát. Když pak tedy vznikla možnost si s ním promluvit v rámci vzájemné podpory v kampani, neváhala jsem. Ráda totiž věcem opravdu rozumím a nedostanete lepší vhled do problematiky než od někoho, kdo v tom je každý den.
A někdy je to opravdu práce každý den, celý den. To jsem zjistila ve chvíli, kdy jsem si s Danielem chtěla domluvit schůzku. Moje původní představa byla taková, že předem pošlu otázky a pak se sejdeme a promluvíme si. To mi ale nevyšlo. Je léto, senoseč a práce na sedláka prostě nepočká. Museli jsme tedy improvizovat, ale ve finále si myslím, že mi společně strávený čas dal mnohem víc, než jsem původně myslela.
Vzhledem k tomu, že mým dětem není příroda a zemědělství cizí, rozhodla jsem se je vzít s sebou. Vyrazili jsme tedy směr České Středohoří. Když jsme dojeli na místo, pokusila jsem se Danielovi zavolat, ale to vás taky jen tak nenapadne, že uprostřed pole telefon nebude mít moc dobrý signál. Naše komunikace tedy byla všelijaká, ale nakonec jsme se nějak zvládli domluvit a Daniel si pro nás přijel na náves v traktoru. Poté, co povozil děti, jsem přišla na řadu já a mohli jsme si konečně promluvit. Při tom našem „jednání“ zvládl sklidit dvacet balíků sena a já jsem tam s ním strávila místo jedné plánované hodiny čtyři.
Když jsme s Danielem projížděli skrz krajinu, ukázal mi svoje pozemky. Nikde žádné lány kukuřice ani řepky. Za to jsem viděla mnoho pastvin, posečené i neposečené. Seče se totiž podle promyšleného plánu tak, aby živočichové z posečených luk a pastvin měli možnost v klidu přesídlit do jiných travin a spokojeně žít dál. Týká se to hmyzu, ptactva i drobných savců. Další věc, které jsem si všimla, bylo velmi příjemné ovzduší i přes to, že panovala zrovna vedra. Svým hospodařením totiž Daniel zvyšuje zádržnost vody v půdě a pomáhá tak v krajině držet vláhu, což je v létě hodně znát. Na pastvinách jsou soliterní stromy. Sice to určitě představuje komplikaci pro stroje, ale vyplatí se. Stromy v krajině mají prostě svou roli. Pod Milešovkou jsou lesy listnaté, odolnější dřeviny. Můžete zde taky spatřit mnoho mokřadů, vrb, pastvin z bývalých polí, neposečené oblasti, kde zvířata mají klid a mohou se tam přesunout z polí. Obhospodařovaná půda se tak prolíná velmi příjemně s „divokou“ přírodou a těží z toho všichni.
Na závěr jsme se zabývali i systémem dotací do zemědělství. Naprosto souhlasím s tím, že současný systém dotací je špatný, protože zvýhodňuje velké podniky typu Agrofert, a jiné obrovské zemědělské koncerny. Dotace jsou momentálně nastaveny tak, že motivují podniky k hospodaření za účelem maximálního výnosu bez ohledu na krajinu. Tím dochází k znevýhodnění menších zemědělců, kteří hospodaří udržitelně. Za nás je tedy systém dotací potřeba změnit. Jak sám Daniel říká, měli bychom dosáhnout toho, aby nám krajina okolo nás dala to, co potřebujeme k životu, ale aby nám to dala způsobem, který bude trvale udržitelný i pro generace, co přijdou po nás.
Spoustu věcí jsem před svojí návštěvou pod Milešovkou teoreticky znala, ale pomohla mi utvrdit se v názoru, že je potřeba, aby se do senátu dostali odborníci a praktici typu sedláka Pitka, kteří převádí svá slova v činy, a kterým jde o budoucnost naší krajiny.
